pátek 10. května 2019

podcast urbanyogi.cz #3 - O pohodě a zdraví online s Petrou Mikulcovou



V téhle epizodě si povídám s Petrou Mikulcovou, zakladatelkou www.gymbee.cz - online zdroje videí především pro ženy, ale své si na něm najdou i ostatní členové rodiny. Na výběr je kromě jógy a meditace třeba cvičení s fyzioterapeuty, fitness lekce nebo takové speciality, jako orientální tanec a sebeobrana.

S Péťou jsme mluvili nejen o tom, proč založila projekt s mottem “Za zdravější Češky”, ale taky jak jej rozvíjela. Nejprve při práci na plný úvazek ve velké firmě a postupně se stal její hlavní náplní. Co se při tom naučila a co by poradila těm, kdo se chtějí ze zaměstnance stát podnikatelem tvořícím něco svého?

Partnerem podcastu je pražské studio Prague Yoga Collective, ve kterém najdete nejen kvalitní pravidelné lekce, ale i hostující zahraniční lektory a akce propojující jógu s hudbou. Holky navíc spouští lektorský trénink vinyasa jógy, tak pokud přemýšlíte o cestě učitele jógy nebo se chcete vzdělávat pro vlastní praxi, mrkněte na www.pragueyogacollective.com

sobota 13. dubna 2019

podcast urbanyogi.cz #2 - Hlavně o dechu s Daliborem Štědronským



Ve druhém díle podcastu jsem měl to štěstí pokecat si s matadorem české jógové scény Daliborem Štědronským.
Dalibor byl jedním z prvních, kdo u nás začali nabízet veřejné hodiny dynamické jógy a jeho zkušenosti zahrnují víc než dvě a půl dekády experimentování s dechem jako hlavním aspektem jógove praxe pro život, který má každý z nás trochu jiný.


Zároveň se mi na něm líbí, že nevyžaduje následování vlastních postojů a snaží se stále povzbuzovat ke kritickému myšlení a hledání vlastní cesty. Za mne přístup, který má v józe mnohem důležitější místo, než pokyny jak si zamotat který úd :-) 


Právě role dechu v jógové i životní praxi je hlavní téma mého povídání s Daliborem.
Přehled jeho lekcí a workshopů najdete na www.ashtanga.cz

 
Partnerem epizody je Prague Yoga Collective, skvělé jógové studio, za kterým stojí Lisa, Beti a Alex. Tři jogínky, které ve svém prostoru na pražských Vinohradech vedou kvalitní lekce jógy, ale taky rozvíjejí přátelskou komunitu. Pokud hledáte jógové místo bez pozlátka, podívejte se na www.pragueyogacollective.cz

Kromě mixcloudu najdete taky na spotify a itunes, stačí si vyhledat "urbanyogi.cz" :-)

čtvrtek 7. března 2019

podcast urbanyogi.cz #1 - O hudbě a zvuku v józe s Damianem Machajem



Damian Machaj je tvořivý člověk, kterého jsem potkal právě když jsem hledal někoho, kdo by poradil, jak začít s podcastováním. Nejen že se stará o multimedializaci obsahu v Českém rozhlase, ale zaujal mne hlavně tím, že působí jako DJ na jógových lekcích v pražském studiu Prague Yoga Collective. 

O tom, ale také o jeho dalších plánech na propojování hudby, zvuku nebo i grafiky s jógou, jsme si povídali v prvním díle tohoto podcastu. 

Informace o studiu najdete na www.pragueyogacollective.com
Damianovy sety z již proběhlých yoga sessions s hudou si můžete poslechnout na
https://soundcloud.com/venusinaquarius

Podcast je k odběru a poslechu také na itunes a spotify, stačí zadat do vyhledávání "urbanyogi.cz"
 
A pokud byste mi chtěli napsat svůj názor na můj první podcastový pokus, tak sem s ním na vecera.m@gmail.com

Přeju příjemný poslech :-)

pátek 1. února 2019

jógová syntéza a kreativita


Ve světě jógy je celkem snadné nechat se unést touhou zvládnout stejné pozice jako soused na vedlejší jógamatce. Vytvoříme si očekávání vlastního výkonu, naložíme si jej na svá bedra a dostáváme se do pozice, kdy sami na sebe tlačíme a narážíme na zklamání. Očekávání se ale prolíná jógovou cestou i v mnoha dalších aspektech a zajisté je tvrdým oříškem pro každého z nás.

Sám si musím neustále připomínat, že výkon není to, co je v józe důležité. Přitom jde vlastně o stejnou hru, jakou s námi naše očekávání hrají v každodenním životě. V dnešním světě orientovaném právě na výkon je pro nás běžné chtít stále něco jiného, lepšího, než nám předkládá realita. 
Pro moderního jogína může být velmi prospěšné podívat se na svůj přístup k dosahování cílů pohledem nezaujatého pozorovatele. Upřímně sami sobě sdělit, co vidíme. Že jsme velmi odhodlaní a disciplinovaní? Že se snadno naštveme a necháme vystresovat nesnadnými ásanami? Potřebujeme všechno dělat perfektně? Jsme na sebe většinou hodně tvrdí, nebo naopak na sebe neumíme zdravě zatlačit a posunout o kousek své hranice? Říkáme, že bychom se chtěli věnovat józe, ale nikdy si na ni neuděláme čas? Nebo naopak zarputile musíme jít na lekci i v den, který už tak máme plný náročných aktivit?

Velmi pravděpodobně odpovíme sami sobě na většinu těchto otázek o své jógové praxi stejně, jako kdyby se týkaly práce, koníčků, rodiny… To jsou všechno oblasti, ve kterých plníme svoje role celý život a naše přístupy k nim se pro nás staly pohodlnou rutinou. Snadno pak očekáváme, že bude fungovat i v naší jógové praxi. Ale upřímně, funguje nám vůbec v životě? Proč tedy nechat svůj běžný život, aby definoval způsob, jakým praktikujeme jógu? Nemohlo by být přinejmenším zajímavé vztah mezi jógou a denním životem otočit? Určitě stojí za pokus nechat naopak jógovou praxi, aby nám napověděla, jak se orientovat v chodu věcí a naší interakci s ním. Hyperaktivní perfekcionista může zažít osvobozující nový náhled na rytmus svého dne, když v józe ubere plyn a dívá se více do svého nitra. A podobně mohou plachého a neprůbojného člověka překvapit vlastní skryté kvality, když se rozhodne jemně posouvat hranice své práce s tělem. Když se do praktikování jógy pouštíme s očekáváním zvládnutí všeho, můžeme zažívat mnoho zklamání jako v každé jiné oblasti. Vždy budou pozice, které se nikdy nenaučíme dokonale. Můžeme ale zkusit otevřeně a hravě zaujmout opačné postoje než ty, které vnímáme jako svoji povahu, a výsledky mohou být překvapivé a radostné. Nade všechna očekávání.


celý článek >> zde

čtvrtek 20. prosince 2018

třikrát jógocvik, který zvládne každý



Jóga je pro mě skvělá z vícero důvodů, hlavně ale proto, že to není striktně uzavřený systém. Když dodržíme určitá, celkem velkorysá pravidla, můžeme si jednotlivé pozice a cviky upravit podle sebe a svých potřeb. Proto je jóga pro každého. Navíc, jak si ukážeme, je možné ji praktikovat na rozmanitých místech v různých částech dne. Nemusíte se tak omezovat tím, že si zrovna nemůžete rozbalit podložku a natáhnout legíny, nebo že máte maximálně pět minut času.
Všechny pozice a pohyby, se kterými jóga pracuje, vycházejí z přirozených směrů pohybu lidského těla. Jde o směr dopředu (předklon), vzad (záklon), do stran (úklony) a rotaci, někdy také nazývanou torze, zkrut nebo twist. Nic nového pod sluncem, tyhle pohyby všichni známe – ale provádíme je vždy správně? Dost často ne. Pro správné provádění pohybu je potřebná naše pozornost k zapojení určitých a naopak uvolnění jiných partií těla. Buďme k sobě upřímní – pohyb je to poslední, čemu během dne věnujeme plnou bdělou pozornost. Ta spíš poskakuje mezi různými podněty jako opička – z monitoru počítače na mobil, na lidi kolem nás, k myšlenkám neustále proudícím naší hlavou. Pohyb, který pak provádíme mimoděk, je často základem pro chybné pohybové vzorce, z nichž nás bolí tu záda, jindy kyčle nebo i hlava. 
V následujících tipech si můžete přečíst návod na to, jak si kdykoliv a kdekoliv ulevit od napětí svalů a zatuhlosti kloubů a postupně vědomě pracovat na vylepšení pohybových stereotypů.  

neděle 9. prosince 2018

víc jako pes



Baví mě tajně pozorovat Situ – v momentech, kdy je sama a neví, že koukám. Třeba večer, když je venku tma a já na ni koukám dovnitř oknem z terasy, takže mě nevidí. Leží si na gauči, všelijak se rozvaluje, protahuje, očuchává si packy, břicho a všelijaké další části těla, asi netřeba zacházet do přílišných detailů 😊 Pak se zastaví, s pohledem upřeným někam do prostoru před sebe, prostě hledí do blba. Jako když poslouchá (a asi i poslouchá, stříhá ušima) různé zvuky, které nejspíš slyší i odněkud z dálky. Rozhlíží se kolem sebe a větří čenichem, protože v prostoru musí asi být celé spektrum vůní a smradů, které je možné cítit, vnímat. 

Nejsem žádný odborník na pohnutky psí mysli a asi kdybych si o tomhle tématu začal shromažďovat informace, spoustě věcí bych se divil, že jsou úplně jinak, než já bych čekal. Ale můžu mít určitý dojem z toho co vidím a vypozoruju. Za ten rok a půl, co s náma Sita žije, už to budou určitě hodiny civění na na ni. Výsledek toho mého malého zoologického výzkumu mě nutí hodně se zamýšlet sám nad sebou – ta fena má mnohem pokročilejší vrozenou schopnost být sama se sebou, než já! 
Sice je možná zavádějící použít slovo vrozená, protože štěňata zas tak ráda sama nejsou a asi to teda pak dost záleží na vyrůstání. Nemluvím ale o tom užívat si samotu. Ani Sita jako dospělý pes nebude ráda pořád sama. Ani já jako samotářský introvert, který si hodně užívá svůj me-time, se nebudu v úplné samotě cítit dobře třeba 72 hodin (48 ještě asi jo 😃). 
Pes, aspoň ten můj, má ale záviděníhodnou schopnost hned si poradit se situací, kdy nejsou kolem lidi ani jiní psi. Nemusí si sednout a říct si: tak a teďka jsem jako sama, takže jak to nejlíp sama rozjedu? Měla bych se nejdřív pořádně poválet po gauči, nebo se radši ještě předtím celá olízat? Prostě začne s tím, co se nabízí jako první a užije si to. 

Já, když mám konečně možnost být sám, strávím nejdřív nějakou signifikantní část toho času tím, že se nemůžu za boha rozhodnout, co budu dělat. Jako by jedna část mě požadovala od té druhé: Hele jako, teď vymysli, čím mě zabavíš! Já jsem ta část Michala lačná po aktivitě, ale moc zbrklá na to, abych nějakou pořádnou vymyslela a dokázala se k ní přesvědčit, protože bych se nejradši prostě válela. Druhou část figurující ve vnitřním pokecu bych popsal jako:
Michala-co-rád-dává-rady-a-rád-se-cítí-jako-ten-co-ostatní-inspiruje-k-něčemu-děsně-smysluplnému. 
Tyhle dvě části se většinou neumí moc dohodnout, a tak to jejich licitování zahrnuje celkem intenzivní výměnu názorů:

"Je tohle zajímavá aktivita?"
"Hele asi je docela zábavná, ale nevím no, je taky dost produktivní"
"Jak jako produktivní?! Nechceš spíš něco, u čeho se odreaguješ? Co bys furt makal?"
atd… 

A tak v téhle výměně názorů oba Michalové jednotlivé aktivity nálepkují, hodnotí je a řeší, jestli jsou takové, makové nebo zeleninové… až to celé dojde k nějakému kompromisu. Minuty drahocenného času o samotě jsou v kelu a výsledná akce je něco, o čem moji vnitřní Michalové dál vedou erudovanou rozpravu založenou na pochybnostech a pocitech, že zatímco dělám A, možná bych se měl věnovat spíš B, protože dost možná na B brzo nebudu mít čas kvůli C. 

Znovu ale k tomu psovi, feně teda – co mě na ní tak fascinuje? Můj dojem je, že pes si totiž prostě sedne nebo lehne a místo aby přemýšlel co a jak, začne se věnovat první věci, kterou mu pozornost k dané chvíli a smysly naservírují. Prostě se tomu jako oddá, pravděpodobně si to i užije. To je docela lákavé a tak si slibuju, že zkusím častěji být taky jako ten pes.

neděle 12. srpna 2018

urbanyogi.cz video #2 - jednoduchá meditace pro každého



Když jsem si v srpnu před dvěma lety bral dovolenou na to, abych mohl strávit deset dní někde v Beskydech ve vybydleném ROH hotelu tím, že budu mlčet, deset hodin denně sedět se zavřenýma očima a vstávat ve čtyři, ne každý v mém okolí to považoval za zrovna adekvátní dovolenou :-)
Popravdě ani já si nebyl jistý, jestli je to něco pro mě. Zároveň mi ale nedala pokoj myšlenka, že možná právě osekat smyslové vjemy na minimum a nechat pro jednou věcem samostatný běh, by mi neuškodilo. Jsem přece ten, který pořád něco vymýšlí a pak si to řídí a občas se tím děsí, co si všechno vymyslel a jestli to uřídí a nenabije si :-)
Desetidenní kurz meditace Vipassana pak ve mě zanechal hodně různé dojmy, žádný bych ale neoznačil jako negativní. Co mě tak nějak naplňovalo, bylo vědomí, že jsem se instinktivně pustil do něčeho, co není zatížené náboženskými dogmaty, nevyžaduje jakoukoliv víru a ani žádnou nezakazuje. Pro mě velmi důležitý aspekt a vlastně i podmínka, kterou jsem se kdysi rozhodl od technik pro práci se sebou sama vyžadovat - po pár zkušenostech s jinými přístupy, které byly orientované na osobnost gurua a proto mi zaváněly sektářstvím... a to není moje oblíbené aroma :-)
Techniku Vipassana a také jí předcházející nácvik Anapána jsem si pro sebe vyhodnotil jako maximálně férovou, protože od všech vyžaduje jen jedno, a to máme všichni - přirozený dech, tělesné pocity a jejich pozorování. 

Od doby svého návratu z kurzu jsem si prošel několik období a meditace v různém rozsahu a intenzitě mě vlastně provázela ve všech z nich. V Indii spolu se skupinkou šla ranní meditace celou hoďku skoro sama, v Praze uprostřed pracovního týdne plného náročných projektů zvládám kolikrát sotva pět minut se záškuby očních víček a hlavou plnou bláznivostí. O tom to ale je, aspoň to tak vnímám já - praktikovat, i když se to někdy zdá k ničemu. Ono totiž občas nám připadá k ničemu úplně cokoliv, ale právě díky tomu, že to nepustíme hned k šípku, z toho pak něco máme :-) 
Tohle video je takový úplně základní extrakt toho, co jsem si vzal z celé techniky pro sebe a svůj busy city life :-) Zkuste a uvidíte... budu rád, když se se mnou podělíte o své dojmy mailem na vecera.m@gmail.com