neděle 9. prosince 2018

víc jako pes



Baví mě tajně pozorovat Situ – v momentech, kdy je sama a neví, že koukám. Třeba večer, když je venku tma a já na ni koukám dovnitř oknem z terasy, takže mě nevidí. Leží si na gauči, všelijak se rozvaluje, protahuje, očuchává si packy, břicho a všelijaké další části těla, asi netřeba zacházet do přílišných detailů 😊 Pak se zastaví, s pohledem upřeným někam do prostoru před sebe, prostě hledí do blba. Jako když poslouchá (a asi i poslouchá, stříhá ušima) různé zvuky, které nejspíš slyší i odněkud z dálky. Rozhlíží se kolem sebe a větří čenichem, protože v prostoru musí asi být celé spektrum vůní a smradů, které je možné cítit, vnímat. 

Nejsem žádný odborník na pohnutky psí mysli a asi kdybych si o tomhle tématu začal shromažďovat informace, spoustě věcí bych se divil, že jsou úplně jinak, než já bych čekal. Ale můžu mít určitý dojem z toho co vidím a vypozoruju. Za ten rok a půl, co s náma Sita žije, už to budou určitě hodiny civění na na ni. Výsledek toho mého malého zoologického výzkumu mě nutí hodně se zamýšlet sám nad sebou – ta fena má mnohem pokročilejší vrozenou schopnost být sama se sebou, než já! 
Sice je možná zavádějící použít slovo vrozená, protože štěňata zas tak ráda sama nejsou a asi to teda pak dost záleží na vyrůstání. Nemluvím ale o tom užívat si samotu. Ani Sita jako dospělý pes nebude ráda pořád sama. Ani já jako samotářský introvert, který si hodně užívá svůj me-time, se nebudu v úplné samotě cítit dobře třeba 72 hodin (48 ještě asi jo 😃). 
Pes, aspoň ten můj, má ale záviděníhodnou schopnost hned si poradit se situací, kdy nejsou kolem lidi ani jiní psi. Nemusí si sednout a říct si: tak a teďka jsem jako sama, takže jak to nejlíp sama rozjedu? Měla bych se nejdřív pořádně poválet po gauči, nebo se radši ještě předtím celá olízat? Prostě začne s tím, co se nabízí jako první a užije si to. 

Já, když mám konečně možnost být sám, strávím nejdřív nějakou signifikantní část toho času tím, že se nemůžu za boha rozhodnout, co budu dělat. Jako by jedna část mě požadovala od té druhé: Hele jako, teď vymysli, čím mě zabavíš! Já jsem ta část Michala lačná po aktivitě, ale moc zbrklá na to, abych nějakou pořádnou vymyslela a dokázala se k ní přesvědčit, protože bych se nejradši prostě válela. Druhou část figurující ve vnitřním pokecu bych popsal jako:
Michala-co-rád-dává-rady-a-rád-se-cítí-jako-ten-co-ostatní-inspiruje-k-něčemu-děsně-smysluplnému. 
Tyhle dvě části se většinou neumí moc dohodnout, a tak to jejich licitování zahrnuje celkem intenzivní výměnu názorů:

"Je tohle zajímavá aktivita?"
"Hele asi je docela zábavná, ale nevím no, je taky dost produktivní"
"Jak jako produktivní?! Nechceš spíš něco, u čeho se odreaguješ? Co bys furt makal?"
atd… 

A tak v téhle výměně názorů oba Michalové jednotlivé aktivity nálepkují, hodnotí je a řeší, jestli jsou takové, makové nebo zeleninové… až to celé dojde k nějakému kompromisu. Minuty drahocenného času o samotě jsou v kelu a výsledná akce je něco, o čem moji vnitřní Michalové dál vedou erudovanou rozpravu založenou na pochybnostech a pocitech, že zatímco dělám A, možná bych se měl věnovat spíš B, protože dost možná na B brzo nebudu mít čas kvůli C. 

Znovu ale k tomu psovi, feně teda – co mě na ní tak fascinuje? Můj dojem je, že pes si totiž prostě sedne nebo lehne a místo aby přemýšlel co a jak, začne se věnovat první věci, kterou mu pozornost k dané chvíli a smysly naservírují. Prostě se tomu jako oddá, pravděpodobně si to i užije. To je docela lákavé a tak si slibuju, že zkusím častěji být taky jako ten pes.

Žádné komentáře:

Okomentovat